Seminární rozborová práce

VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA INFORMAČNÍCH SLUŽEB V PRAZE

 

 

 

 

 

Ferdinand de Saussure

Studijně-rozborová práce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mertelíková Michaela

Praha, červen 2014

Předmluva

Studijně rozborová práce byla zpracována pro studijní účely jako výstup z předmětu Úvod do informačního managamentu, vyučovaného PhDr. Lindou Egemovou, vyučující na VOŠIS v Praze.

První část práce je zaměřena na Život Ferdinanda de Saussure. Hlavní část se zabývá lingvistikou, její historií, druhy a hlavně Saussurovou hlavní prací. Dále se zabývá strukturalismem, kde je probrán hlavně jeho vznik a základy. Na konci je věnována pozornost i Sémiotice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I. Souhrn

Úvod.......................................................................................................................... 4

Život Ferdinanda de Saussure............................................................................... 4

Lingvistika................................................................................................................. 4

Sémiotika.................................................................................................................. 6

Závěr.......................................................................................................................... 6

Úvod

Ferdinan de Saussure byl významný muž, stejně jako jeho dědeček,                  001-002 otec a bratři. Každý z nich ve svém životě zastával důležitou roli.

Život Ferdinanda de Saussure

Už ve dvanácti letech začíná Saussure číst knihu o indoevropštině a v               003-006 patnácti letech se už pouští do prvního pokusu. V šestnácti letech vstupuje
na univerzitu. A v devatenácti letech přichází na čtyři roky do Lipska. Ve
dvaceti jedna letech publikuje epochální Mémoire.

V roce 1880 obhajuje svojí doktorskou práci a odchází do Paříže.                     007-009 V roce 1881 se stává přednášejícím gótštiny, latiny, aj. a také se stal
podsekretářem Pařížské lingvistické společnosti. Ale už v roce 1891 se vrací
nazpátek do Ženevy, kde se stává profesorem historie. A chystá se na oslavy
úmrtí Whitneyho, bohužel z nich sejde.

Ve svém životě neměl dostatečný čas na studium jazykovědy, ale našel            010-011 ho až po svém návratu do Ženevy. V roce 1906 byl požádán, aby přednášel
o obecné lingvistice a nabídku také přijal.

Lingvistika

Lingvistika má jdoucí období. První se nazývalo „gramatikou“ a zakládalo       012-017 se na logice a snažilo se stanovit určitá pravidla. V druhém období se objevila
filologie, kde jazyk není jediným předmětem. Její nevýhoda byla, že se
přimyká k jazyku psanému. A v třetím období vzniká srovnávací filologie.

Hlavní práce Saussura je „Kurs obecné lingvistiky“. Vznikl na základě             018-020 zápisů osmi studentů, kteří měli Saussurovi poznámky. Když dílo vydali,
tak veřejnost čekala hlavně na recenzi lingvistů. Později se přistupovalo k 
hlubšímu studiu, ale také ke kritice díla.

Lingvistika se zabývá studiem jazyka, ale protože je jazyk složitý, začala          021
 se dělit na značné množství oborů.

Hlavní zájem Saussura byla otázka původu. Ale detailní prohlídka jeho            022-026 teorie ukazuje, že jazyk má svůj systém. Tak tedy základní teorie Saussura
velmi ovlivnila vývoj moderní lingvistiky a získala celosvětový zájem.
Jenže jak se lingvistika rozvíjela, mnoho učenců o ní začalo pochybovat
nebo byli proti ní. Tento názor učenců se vedl přibližně půl století.

Saussurovi názory a argumenty vedli k zavedení strukturální lingvistiky           027-028
 a ke studiu jazykových systémů. Tvrdil, že jazykové systémy by se měli
vykládat jako něco, co je spojené s realitou.

Bylo poskytnuto několik textů z posledních tří Saussurových přednášek,          029 bohužel v nich redaktoři udělali velké změny.

Určení správného místa jazyku znamenalo, že se prvky mluvy podřídily.           030-033 Produkce zvuků jsou pro mluvu nutné, například hlasové orgány jazyka.
Jazyk vlastně postihuje pouze materiální substanci slov. V tomto nám ale
pomůže studium hlásek.

Když víme informace o fonaci, tak víme i o ostatních částech mluvy.                034

Studium řeči má dvě části. První je základní (předmět jazyk), druhá je              035 druhotná (individuální část řeči).

Výrazy označující a označované. Saussure srovnává slova s podobným             036-039 významem v různých jazycích. Společnost se snaží rozdělit svět použitím
slov. Vezmeme si příklad, že Eskymáci, kteří mají jeden význam pro slov
sníh a Evropané jich mají několik. Saussure ukazuje, že jedinec si může
vybrat, jakýkoliv výraz chce, ale lidé se musí řídit lingvistickým
společenstvím, které daný výraz používá.

Strukturalismus byl nový lingvistický směr. Přehodnotil všechny poznatky,      040-042 ke kterým lingvistika do té doby došla. Především považuje jazyk za systém.
Rozlišuje pohled na jazyk a považuje ho za společenský jev. Říká se,
že Saussure do jisté míry využil názorů svých předchůdců.

Strukturalistické myšlení představuje Saussurova práce. Zde se hlavně              043-047 diskutuje, že pro lingvistiku toto pojetí znamenalo, že jazyk je chápán jako
agregát. Ale Saussurův přínos pro jazykové bádání přineslo, že jazyk je
braný ze vztahového pohledu. V jeho knize Kurs obecné lingvistiky je také
uvedeno, že jazyk by se měl zkoumat z hlediska vztahů mezi částmi.
Tedy vlastně navrhl, aby se jazyk studoval jako soběstačný systém.

Saussure trval na důležitosti synchronního zkoumání jazyka a jeho práce          048-049 byla skutečně významná. Jazyk totiž existuje cele a platně, bez ohledu na
svou historii.

Jazyk se začal dělit do dvou základních dimenzí a to langue a parole.               050-054 Saussure měl tezi, že jazyk je systém znaků a to platí do současnosti.
Langue je vlastně společenský, sociální a homogenní zatímco parole je
individuální a heterogenní. Jazyk je podle Saussura absorvován mluvčím,
který ho nikdy dokonale nezná. Parole je tedy viděno aktivním
prostřednictvím mluvčího a langue je viděno prostřednictvím pasivního
působení mluvčího.

Sémiotika

Sémiotika znamená obecnou studii o jakémkoliv kulturním produktu.               055-056 Saussure tvrdí, že vztah slov k věcem není přirozený, ale konveční a jazyk
je tedy soběstačný systém znaků. Sémiotika není omezena na lingvistice
a může tedy u ní fungovat prakticky cokoliv jako znamení. Sémiotika
je mimo jiné také založena na filozofii syntaxe, což je studium pravidel.

Závěr

Je těžké pochybovat o někom, koho dost dobře neznáme, ale dnes každý         057 kvalifikovaný postoj a soud se musí kriticky vyrovnat s neobyčejně
rozsáhlou literaturou, která je mu věnována a hlavně s edicí rukopisů.
Bez nich by bylo jeho studium nemyslitelné. Na tom se shodli všichni,
kdo mu v současnosti věnovali pozornost.

II. Souhrn

1      Úvod......................................................................................................................... 8

2      Život Ferdinanda de Saussure................................................................................... 9

3      Lingvistika............................................................................................................... 11

3.1      Dějiny lingvistiky............................................................................................. 11

3.1.1      První období.............................................................................................. 11

3.1.2      Druhé období............................................................................................ 11

3.1.3      Třetí období............................................................................................... 12

3.2      Kurs obecné lingvistiky.................................................................................... 12

3.3      Význam lingvistiky........................................................................................... 12

3.4      Teorie lingvistiky.............................................................................................. 13

3.5      Lingvistika jazyka a lingvistika mluvy............................................................. 14

3.6      Strukturální lingvistika..................................................................................... 15

4      Strukturalismus........................................................................................................ 17

4.1      Vznik strukturalismu........................................................................................ 17

4.2      Základy strukturalismu..................................................................................... 17

4.2.1      „Langue“ a „parole“.................................................................................. 18

5      Sémiotika................................................................................................................. 20

6      Závěr....................................................................................................................... 21

1      Úvod

001      Ferdinand de Saussure se narodil 26. listopadu 1857 v Ženevě a zemřel 22. února 1913. Pocházel ze staré a vzdělané patricijské ženevské rodiny. Jeho dědeček Horace Bénédicte byl profesorem filozofie a přírodních věd.

002      Jeho otec Henri byl významný zoolog, geolog a entomolog, jeho strýc Theodore byl starosta města Genthodu a politik, dále byl historik a zabýval se i jazykem (napsal knihu o francouzštině).

Z jeho tří mladších bratří byl Horace malířem, Leopold námořním důstojníkem, ale také sinologem a nejmladší René, který přednášel matematiku na univerzitách ve Washingtonu, Bernu a Ženevě, napsal pod pseudonymem i řadu odborných knih o a v esperantu.

2      Život Ferdinanda de Saussure

003      O jazyk měl zájem vždy a už ve dvanácti letech si čte v objemném lingvistickém díle rodinného přítele A. Picteta o původu indoevropštiny, v patnácti letech píše svůj první a teprve nedávno objevený pokus o nalezení společného jmenovatele řady indoevropských jazyků.

004      V šestnácti letech sice vstupuje, v duchu rodinné tradice, na univerzitu a začíná studovat přírodní vědy, avšak táhne ho to k jazyku, kde se tehdy tolik děje.

005      A tak jako devatenáctiletý r. 1876 přichází na čtyři roky do jednoho z tehdejších lingvistických center Evropy; Lipska (studoval u indoevropeisty H. Hübschmanna a G. Curtia, keltologa E. Windiche a slavisty A. Leskiena, u toho též litevštinu, okrajově též u sanskrtologa H. Osthoffa aj.). Tam se seznamuje s řadou pozdějších osobností jazykovědy (jako Verner, Sievers), spřátelí se s Brugmannem. Z toho přes rok pobývá v Berlíně.

006      Ve věku 21 let tu publikuje své epochální Mémoire, dodnes jednu z hlavních indoevropeistických prací, která založila jeho slávu a zůstala vlastně po celý jeho život hlavní publikovanou prací.

007      V únoru 1880 obhajuje svou doktorskou práci, a protože se s některými německými profesory (hlavně Osthoffem) nepohodl a necítí se v německém prostředí dobře, odchází roku 1880 do Paříže (do tohoto roku se také někdy klade jeho dosud ne zcela objasněný pobyt v Litvě).

008      Zde r. 1881 začíná svůj desetiletý pobyt na École pratique des Hautes Études jako přednášející, zvláště gótštiny, staré horní němčiny, ale i latiny a litevštiny. V Paříži si úzce spřátelí s A. Meilletem, W. Streitbergem, G. Parisem a M. Bréalem, poznává M. Grammonta, P. Passyho, J. Darmestetera a krátce i Baudouina de Courtenay, stává se i podsekretářem Pařížské lingvistické společnosti (členem byl už od svých 19 let a její péči také publikuje).

009      K jeho studentům tu patří mnoho později slavných jmen: P. Passy, M. Grammont, A. Meillet, Ch. Bally, A. Sechehaye, S. Karcevskij aj. Francouzké občanství však přes široké uznaní, ba dokonce pocty (i veřejné, zvláště veřejně Kříž čestné legie udělený při odchodu, jímž se soukromně pochlubí až o sedmnáct let později) nikdy nepřijal a r. 1891 souhlasí s nabídkou vrátit se do rodné Ženevy. Zde se ožení a stává profesorem historie a srovnávací indoevropeistiky, sanskrtu aj. V Ženevě pak zůstává, kromě krátkých cest do Paříže, Itálie a Anglie, až do konce života; ze zamýšlené cesty do USA, kam je zván u příležitosti oslav úmrtí Whitneyho a pro niž si připravuje rozsáhlou přenášku, z neznámých důvodů sejde.

010      V jeho životě, dosud nedostatečně poznaném, je několik nedoložených období. I když měl zájem o obecné otázky jazyka vlastně vždy, byly často návalem práce odsunovány do pozadí. Dnes se má za to, že je musel oživit po svém návratu do Ženevy, snad pod vlivem Gabelentzovy Jazykovědy (1891); za rozhodující rok se považuje 1894 (= rok úmrtí Whitneyho).

011      Jisté je, že když byl r. 1906 požádán, aby přednášel po Wertheimerovi o obecné lingvistice (ale také o historii a srovnání indoevropských jazyků), byl zřejmě připraven, i když přijímal váhavě a s pochybami, zda na nový obor bude stačit (představit ho v plné složitosti i se svými pochybami, nebo ho podat zjednodušeně, ptá se typicky). Ze vzácného dopisu A. Meilletovi právě z r. 1894 víme, že prožívá duševní depresi a krizi a tváří v tvář nesmírnosti práce, kterou je třeba v lingvistice vykonat, aby se z ní stala věda, cítí marnost (Saussure, 2007, s. 16-17).

3      Lingvistika

3.1          Dějiny lingvistiky

012      Dříve než věda, jež se utvořila kolem faktů jazyka, rozpoznala svůj pravý a jediný předmět, prošla třei po sobě jdoucími obdobími.

3.1.1    První období

013      Začínalo se tím, co se nazývalo „gramatikou“. Toto studium, v němž započali Řekové a pokračovali hlavně Francouzi, se zakládalo na logice a postrádalo jakýkoliv vědecký a objektivní přístup k jazyku jako takovému. Pouze se snažilo stanovit pravidla k rozlišování správných a nesprávných tvarů; byla to disciplína normativní, značně vzdálená čistému pozorování, a její hledisko bylo velmi úzké.

3.1.2    Druhé období

014      Pak se objevila filologie. Již v Alexandrii existovala „filologická“ škola, ale tento termín se užívá především pro vědecké hnutí, vyvolané v život Fredrichem Augustem Wolfem, hnutí, jehož začátek se datuje kolem roku 1777 a které pokračuje až do našich dnů.

015      Jazyk tu není jediným předmětem filologie; ta chce především ustalovat, vykládat a komentovat texty a toto její primární studium ji vede k tomu, že se začíná zabývat i literární historií, zvyky, institucemi atd. a všude uplatňuje svou vlastní metodu, metodu kritickou.

Pokud se dotkne otázek jazykovědných, pak především proto, aby mohla srovnat texty různých období, určit jazyk, jenž je každému autorovi vlastní, rozluštit a vyložit nápisy pořízené v některém jazyce starobylém nebo nejasném.

016      Tato zkoumání nepochybně připravovala půdu historické lingvistice: již Ritschlovy práce o Plautovi lze nazvat lingvistickými. Avšak filologická kritika má v této oblasti jeden nedostatek: příliš otrocky se přimyká k jazyku psanému a zapomíná na jazyk a mimoto její pozornost zaujímá téměř úplně řecký a latinský starověk.

3.1.3    Třetí období

017      Třetí období začalo tehdy, když se zjistilo, že jazyky lze mezi sebou srovnávat. To dalo vzniknout srovnávací filologii čili „srovnávací gramatice“. V r. 1816 v díle nazvaném Über das Conjugationssystem der Sanskritsprache prošetřoval Franz Bopp vztahy, které sanskrt sjednocují s germánštinou, řečtinou, latinou atd. Bopp nebyl první, kdo si těchto podobností všiml a kdo připustil, že všechny tyto jazyky náleží k téže jediné rodině. To již učinil před ním především anglický orientalista W. Jones (1746-1794), (Saussure, 2007, s. 39).

3.2          Kurs obecné lingvistiky

018      Saussurova hlavní práce Kurs obecné lingvistiky vyšel r. 1916 na základě zápisků osmu studentů a sporných autorových poznámek (a některých dalších pramenů) díky neúnavnému úsilí především A. Sechehaye, s nímž se o nesnadné a záslužné editorské břemeno podílel Ch. Bally a v určité míře i jeden z bývalých studentů, A. Riedlinger (jeho zápisy patří k nejrozsáhlejším).  

019      V počátečním období, tj. do konce třicátých let, ve kterém šlo o první seznamování s dílem, se reakce veřejnosti pochopitelně soustřeďují hlavně do recenzí. Mezi jejich autory tehdy patřili největší doboví lingvisté: Jespersen 1916, Grammont 1917, Schuchardt 1917, Meillet 1916 a 1917, Bloomfield 1924, Weisgerber 1932 a také Bally 1913.

020      V dalším období (zhruba po r. 1930, s výjimkou Sechehaye 1917) se přistupuje k hlubšímu studiu, rozboru a také kritice; nejvýznamnější příspěvky píší Wartburg 1931, Benveniste 1939, Naert 1943, Coseriu 1954. Do začátku druhé světové války také vznikají první překlady do němčiny, japonštiny a ruštiny (Saussure, 2007, s. 25).

3.3          Význam lingvistiky

021      Lingvistika je věda, která se zabývá studiem jazyka, odtud také její český název „jazykověda“. Protože však existuje velké množství jazyků (přibližně tři až čtyři tisíce) a protože je jazyk jev neobyčejně složitý, dělí se lingvistika na značné množství dílčích oborů, a to podle toho, které z jazyků nebo které části jazyka jsou předmětem jejího studia (Černý, 1996, s. 16).

3.4          Teorie lingvistiky

022      Než se ale dal Saussure na přednášky obecné lingvistiky, musel nejprve studovat starobylé praxe latinských básní. Jeho hlavní zájem na tomto výzkumu byla nepolapitelná otázka „původu“.  

023      Komentátoři jako Sylvere Lotringer a Jean Starobinski tvrdí, že při hledání autorského původu byl Saussure lákán do logických pojetí jazyka. Nicméně detailné prohlídka Saussurovi teorie lingvistiky ukazuje, že jazyk má sám o sobě svůj systém, který vytváří svůj vlastní původ jako koncepční možnost (Marlin, 2008, s. 2008).

024      Základní teorie Saussurovi lingvistiky výrazně ovlivnila vývoj moderní lingvistiky. Od té doby také lingvistika získala celosvětový zájem. Svévolnost lingvistický příznaků je široce přijímána. Mnoho učenců podpořilo tuto teorii Saussureho a mysleli si, že svévolnost je první princip lingvistických příznaků, i když někteří z nich přiznávají, že existují i jiné charakteristiky jazykových znaků.

025      S rozvojem lingvistiky se objevilo také mnoho dalších zjištění v této oblasti a někteří učenci začali pochybovat o této teorii či jí dokonce i zpochybňovali nebo byli proti ní. Lidé začali hluboce a pečlivě přemýšlet o vztahu mezi výslovností a významem jazykového znaku. Tato diskuze probíhá již od Saussureho, dokonce už od Platóna a nejspíš nikdy nepřestane.

026      Můžeme vidět, že o principu svévolnosti navrženého Saussurem se dohadovali učenci téměř půl století a každý z nich má své výklady o svévolnosti a své názory o této teorii. Nicméně někteří učenci nyní rozdělili znaky na dva druhy: první z nich jsou čisté znaky, druhá je sloučenina znaků. Složená slova a fráze patří do sloučeniny znaků (Zheng, 2009, s. 5).

027      V prvních letech 20. století Ferdinand de Saussure argumentoval, že historické problémy jsou jen velmi malá část příběhu, a že věda o jazyce potřebovala dokázat úvahu povahových jazykových systému, které najdeme dnes. To vedlo ke strukturální lingvistice nebo ke studiu jazykových systémů: zvuku a gramatiky.

028      Saussure sám tvrdil, že dobrý základ pro takové porozumění bylo vykládání jazykových systémů jako něco spojeného s realitou, která byla v první řadě sociální: sada úmluv mezi mluvčími daného jazyka dělat věci určitým způsobem, i když tato koncepce nebyla široce přijata (Anderson, 2001, 11-31).

029      Několik redaktorů poskytlo velké části textu z posledních tří přednášek o obecné lingvistice, které Saussure přednášel v Ženevě v průběhu akademického roku 1910-1911. Jenže redaktoři zcela změnili pořadí těchto částí, které Saussure přednášel. Tyto změny byly zakryty vztahy mezi částmi některých jeho základních myšlenek. Zejména zastínili roli některých jeho zákonů, které jsou obecně v jazyce (Mauro, 2000, s. 295).

3.5          Lingvistika jazyka a lingvistika mluvy

030      Tím, že jsme věděli o jazyku a určili jeho pravé místo v souboru studia řeči, ujasnili jsme si zároveň i místo celé lingvistiky. Všechny další prvky řeči, které vytvářejí mluvu, se samy podřizují této první vědě a právě v důsledku této podřízenosti nacházejí všechny části lingvistiky své přirozené místo.

031      Uvažme například produkci zvuků, které jsou pro mluvu nutné: hlasové orgány jsou jazyku stejně vnější, jako jsou elektrická zařízení sloužící k přepisu morseovky vnější této abecedě: a fonace, tj. realizace akustických obrazů, v ničem systém sám nezasahuje.

Z tohoto hlediska lze jazyk přirovnat k symfonii, jejíž realita je nezávislá na způsobu provedení; chyby, jichž se hudebníci, kteří ji hrají, mohou dopustit, tuto realitu nijak neohrožují. Proti takovému oddělování fonace a jazyka lze postavit fonetické transformace, alternace hlásek, které vznikají v mluvě a které mají tak hluboký vliv na osud samotného jazyka.

032      Máme skutečně právo předstírat, že jazyk existuje nezávisle na těchto jevech? Ano, neboť postihují pouze materiální substanci slov. Pokud zasahují jazyk jakožto systém znaků, pak jen nepřímo, změnou interpretace, která z toho vyplývá; tento jev totiž v sobě nic fonetického nemá.

033      Zkoumat příčiny těchto změn může být zajímavé, a v tom nám pomůže studium hlásek, ale není to podstatné: ve vědě o jazyce vždy stačí zjistit hláskové transformace a propočítat jejich účinek.

034      To, co jsme si řekli o fonaci, platí i o všech ostatních částech mluvy. Činnost mluvčího je třeba studovat v souboru disciplín, které v lingvistice nemají místo jinak než svým vztahem k jazyku.

035      Studium řeči se tedy skládá ze dvou částí: první, jež je základní – má za svůj předmět jazyk, který je svou podstatou společenský a na jedinci nezávislý -, je výlučně psychická; druhá, jež je druhotná – má za svůj předmět individuální část řeči, tj. mluvu včetně fonace -, je psycho-fyzická (Saussure, 2007, s. 53-54).

3.6          Strukturální lingvistika

036      Výrazem „označující“ rozumí Saussure zvuk nebo obraz. Výrazem „označované“ rozumí pojem nebo mentální obraz, k němuž odkazuje označující. Označující a označované dohromady tvoří „znak“. Mezi jakýmkoliv označujícím a označovaným však nemusí nutě existovat vztah.

037      Saussure dokládá arbitrární povahu znaků tím, že srovnává slova s podobným významem v různých jazycích a tvrdí, že k označení konkrétní myšlenky není žádné konkrétní slovo vhodnější než jiné. Poukazuje na to, že pojem „,sestra´ není žádným vnitřním vztahem spojen s posloupnosti zvuků s-ö-r [sœur], který pro něj slouží jako označující ve francouzštině“. Stejně tak „označované ,vůl´ má na jedné straně hranice označující v podobě německého zvuku o-k-s [Ochs]“.

038      Různé společnosti užívají slova, aby různým způsobem rozdělily svět. Například různé jazykové komunity používají různé třídění barevného spektra; Eskymáci používají mnoho rozličných výrazů pro sníh, kdežto Evropané vystačí jen s jedním. Některá slova si zachovala částečně naturalistické rysy, např. slova zvukomalebná, jde však o výjimky, a i když si mnohé asijské jazyky podržely obrazové prvky, základ vytváření významu v nich není obrazový, ale vztahový.

039      Saussure zdůrazňuje, že „arbitrárnost“ neznamená, že jedinec si může vybrat jakýkoli označující výraz, který se mu zalíbí. Mají-li spolu lidé účinně komunikovat, musí se řídit řádem znaků, který je zaveden v lingvistických společenstvích, k nimž lidé příslušejí. Mluvčí musí znát pravidla jazyka. Saussure poznamenává, že „označující, přestože je podle všeho volně zvoleno s ohledem na ideu, kterou zastupuje, není neomezené, ale pevně daní s ohledem na lingvistické společenství, které je používá.“ (Harrington, 2006, s. 495).

 

4      Strukturalismus

4.1          Vznik strukturalismu

040      Ve druhém a třetím desetiletí našeho století vznikl v Ženevě strukturalismus. Tento nový lingvistický směr revolučním způsobem přehodnotil všechny poznatky, k nimž jazykověda do té doby došla. Jeho vliv byl tak silný, že většina pozdějších směrů, včetně současných, se k strukturalismu buď otevřeně hlásí, nebo alespoň respektuje jeho hlavní zásady.

041      Strukturalismus především považuje jazyk za systém, jehož jednotlivé části nelze zkoumat odděleně od funkcí, které v systému zastávají. Dále přísně rozlišuje historický pohled na jazyk od popisu jazyka v určitém okamžiku jeho vývoje. Konečně považuje jazyk za společenský jev, který má především komunikativní (tj. sdělovací, dorozumívací) funkci. I když některé z těchto zásad byly hlásány už v dřívějších dobách, zůstaly celkem nepovšimnuty, protože šlo pouze o izolované dílčí myšlenky, které se ztrácely v záplavě jiných názorů zcela odlišného charakteru. Systematicky vyložil nové pojetí obecné lingvistiky teprve významný švýcarské jazykověděc Ferdinand de Saussure, který je proto právem považován za zakladatele strukturalismu v jazykovědě.

042      Jestliže je Saussurův vliv na pozdější generace lingvistů všeobecně uznáván, pak předmětem častých sporů bývá otázka, do jaké míry využil názoru svých předchůdců. Zpočátku se převážně objevovala tvrzení, že vytvořil nové učení sám bez jakéhokoliv vlivu. V poslední době se naopak můžeme setkat s názory, že pouze shromáždil myšlenky, které byly do té doby roztroušeny u představitelů nejrůznějších škol (Černý, 1996, s. 128).

4.2          Základy strukturalismu

043      Saussurova práce představuje základy, na nichž dnes spočívá naprostá většina strukturalistického myšlení. Zdědil tradiční pohled na svět, o kterém jsme se již zmiňovali, totiž že svět se skládá z nezávisle existujících objektů, které je možno přesně a objektivně pozorovat a klasifikovat.

044      Pro lingvistiku toto pojetí znamená, že jazyk je chápán jako agregát samostatných jednotek nazývaných „slova“, z nichž ke každé je nějak připojen nějaký jednotlivý „význam“; celek jazyka pak existuje v diachronní neboli historické dimenzi, která jazyk podrobuje pozorovatelným a zachytitelným zákonům změny.

045      Sausurův převratný přínos pro jazykové bádání spočívá v odmítnutí tohoto „formálního“ pohledu na jazyk ve prospěch pohledu „vztahového“; tato změna perspektivy úzce souvisí s výše zmíněným významnějším posunem v pojetí vnímání.

046      Jeho myšlenky jsou obsaženy v knize Kurs obecné lingvistiky, která také přináší tezi, že jazyk by se neměl zkoumat pouze z hlediska jeho jednotlivých částí ani ne pouze diachronně, ale měl by se zkoumat také z hlediska vztahů mezi těmito částmi a synchronně: tj. z hlediska toho, jak jsou jednotky k sobě vztaženy v daném okamžiku (current adequacy).

047      Stručně řečeno navrhl, aby se jazyk studoval jako Gesteinheit, jednotné „pole“, soběstačný systém, tak jak ve skutečnosti vnímáme jazyk my dnes.

048      Fakt, že Saussure trval na důležitost synchronního zkoumání jazyka, které by bylo zřetelné odděleno od zkoumání diachronního, byla skutečně významná, neboť umožnil poznat jak strukturní vlastnosti jazyka v daném okamžiku, tak i jeho dějinné dimenze.

 

049      Jak říká Fredric Jameson, „Sussurova originalita musela trvat na skutečnosti, že jazyk jako totální systém je úplný v každém okamžiku, aniž by záleželo na tom, jaká změna se udála v okamžiku předchozím.“. Každý jazyk totiž existuje cele a platně bez ohledu na svou historii, a to jako systém zvuků vycházejících ze rtů lidí, kteří mluví dnes a jejichž mluva ve skutečnosti jazyk buduje a konstituuje (obvykle bez znalosti jeho historie) v jeho současné podobě.

 

4.2.1    „Langue“ a „parole“

050      Saussure začíná úvahou o fenoménu jazyka jako celku z hlediska dvou základních dimenzí, v nichž se projevuje: dimenze langue a dimenze parole. Ukázalo se, že dialektické napětí, které mezi nimi zdůraznil, mělo zásadní význam pro rozvoj lingvistiky vůbec a pro rozvoj strukturalismu obzvláště (Hawkes, 1999, s. 16-17).

 

051      Základní teze Saussurova, že jazyk je systém znaků, se stala základem současného pohledu na jazyk. Také řada dalších pojmů, jako je rozdíl mezi langue a parole, pojetí jazyka jako systému opozic, rozlišení paradigmatických (v Saussurově terminologii asociativních) a syntagmatických vtahů, otázky hodnoty (valeur) a význam, později označované jako rozdíl funkce a významu, je dnes nedomyslitelnou součástí učebnic jazykovědy.

052      Základní rozdíl mezi langue a parole z hlediska jejich vztahu k člověku viděl Saussure v tom, že langue je jev společenský, sociální, zatímco parole jev individuální. Při mluvení je to, co říká jedna osoba druhé a jak to druhý interpretuje, čistě individuální. To znamená, že Saussure klade „sociální“ a „individuální“ do protikladu. Podobně klade do protikladu rozdíl mezi „necílovostí“ langue a „cílovostí“ parole.

053      Jazyk je podle Saussura pasívně absorbován mluvčím, mluvčí ho nikdy dokonale nezná, nevyžaduje žádné zaměření, na rozdíl od parole, které se projevuje vždy v nějakém zaměření. Dalším protikladem, který rozlišuje langue a parole, je pasívnost langue a aktivnost parole. Jazyk je pasívní z hlediska synchronního a mluva je aktivní tím, že je výsledkem aktivní činnosti lidí.

054      Konečně posledním protikladem, který je významný z hlediska zachycovaného materiálu, je to, že langue je složen z prvků homogenních, zatímco parole z prvků heterogenních. Homogenností jazyka Saussure míní tu skutečnost, že zvuky a pojmy jsou navzájem korelovány konstantním způsobem, tedy to, že z hlediska jazyka je vztah zvuku a pojmu udržován jako neměnný. Naproti tomu v parole je vztah zvuků a pojmů viděn prostřednictvím aktivního působení mluvčího, který může stabilní vztah zvuku a pojmu různým způsobem obměňovat (Palek, 1989, s. 254-255).

5      Sémiotika

055      Tento budoucí jazyk je založen na vědě a filozofii sémiotiky (neboli sémiologie). „Sémiotika je disciplína vycházející od amerického logika C. S. Peirce a francouzského lingvisty Ferdinanda de Saussure. Znamená obecnou studii o jakémkoliv kulturním produktu (např. text) jako formálním systému značení. Klíčovým pojmem Saussureho je libovolný druh označení, že vztah slov k věcem není přirozený, ale konvenční, a tak je jazyk v podstatě soběstačný systém znaků, přičemž každý prvek má smysl sám o sobě a rozdíl je tedy pouze v jeho odlišení od ostatních prvků jazyka. Tento model ovlivnil literární kritiku, které vede od studia autorova životopisu nebo sociálnímu prostředí díla k samotné vnitřní struktuře textu. Sémiotika není omezena na lingvistice, ale může u ní prakticky cokoliv fungovat jako znamení (např. gesto, oblečení, hračky).“.

056      Jazyk budoucnosti je také založen na vědě a filozofii syntaxe. Syntaxe je „studium pravidel, kdy slova nebo jiné prvky větné struktury tvoří dohromady gramatické věty.“ (Joseph, 2007, s. 24-28).

 

6      Závěr

057      Saussure. O jeho aktuálnosti, stejně tak jako o tom, že ho dosud dobře neznáme, lze stěží pochybovat – a každý kvalifikovaný postoj k němu a soud o něm se dnes musí kriticky vyrovnat s neobyčejně rozsáhlou literaturou, která je mu věnována, a především s kritickou edicí rukopisů. Bez nich je dnes jeho vážené studium už vůbec nemyslitelné, ba přímo absurdní – na tom se shodují všichni, kdo mu nověji věnovali svou prohloubenou pozornost. Naše tradice, současná věda i široká veřejnost tu má vůči němu tedy dluh, na který po více než sedmi desítkách let chce být tento opožděný český překlad první splátkou (Saussure, 2007, s. 28).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam bibliografických referencí

·         ANDERSON, S. R. Why Linguistics Needs the Cognitive Scientist. Psychiatry [online]. Spring, 2001, 64(1), 11-31 [cit. 2014-06-12]. ISSN 00332747. ProQuest Hospital Collection; ProQuest Science Journals. Dostupné z databáze ProQuest: https://search.proquest.com/docview/220693974?accountid=119841

 

·         ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996, 517 s. ISBN 80-858-8596-4.

 

·         SAUSSURE, Ferdinand de. Kurs obecné lingvistiky. Vyd. 3. Praha: Academia, 2007. Europa, sv. 12. ISBN 978-80-200-1568-6.

 

·         HARRINGTON, Austin. Moderní sociální teorie: základní témata a myšlenkové proudy. Překlad Hana Antonínová. Praha: Portál, 2006, 495 s. ISBN 80-736-7093-3.

 

·         HAWKES, Terence. Strukturalismus a sémiotika. Brno: Host, 1999. Strukturalistická knihovna, sv. 2. ISBN 80-86055-62-0

 

·         JOSEPH, E. C. Discovering and creating a new futures languge. Futurics, 2007, 31(3), 24-28 [cit. 2014-06-12]. ISSN 01641220. ProQuest SciTech Collection. Dostupné z databáze ProQuest: https://search.proquest.com/docview/219838144?accountid=119841

 

·         MARLIN, Demelza. Saussure and the elusive question of the origin. Semiotica [online]. 2008, 2008(172) [cit. 2014-06-17]. ISSN: 0037-1998. Dostupné z databáze Web of Science:  https://www.techlib.cz/user-actions/check-ip/?target=http%3A%2F%2Fapps.webofknowledge.com%2F

 

·         MAURO, Tullio de. Historiographia linguistica. Rereading three series of lectures on general linguistics by Ferdinand de Saussure (1910-1911) [online]. 2000, 27(2-3), 295 [cit. 2014-06-12]. ISSN: 0302-5160. Dostupné z databáze Web of Science: https://www.techlib.cz/user-actions/check-ip/?target=http%3A%2F%2Fapps.webofknowledge.com%2F

 

·         PALEK, Bohumil. Základy obecné jazykovědy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-04-22937-9.

 

·         ZHENG, X. On the Arbitrariness of Linguistic Signs/SUR LE CARACTÈRE ARBITRAIRE DES SIGNES LINGUISTIQUES. Cross - Cultural Communication [online]. 2009, 5(4), 86-91[cit. 2014-06-12]. ISSN 17128358. ProQuest SciTech Collection. Dostupné z databáze ProQuest: https://search.proquest.com/docview/208606641?accountid=119841

 

 

Název: Ferdinand de Saussure

 

Podnázev:

Studijně rozborová práce

 

Autor:

MICHAELA MERTELÍKOVÁ

 

Název instituce:

Vyšší odborná škola informačních služeb

 

Adresa instituce:

Pacovská 350/4, 140 00 Praha 4

 

Měsíc a rok vydání:

Červen 2014

 

Abstrakt:

Tématem práce je Ferdinand de Saussure. První část práce je zaměřena na život Ferdinanda de Saussure, na jeho dětství, studium i práci. Hlavní část se zaobírá lingvistikou. Přesněji je zaměřena na historii lingvistiky a její druhy. Dále je zde zmíněna Saussurova hlavní práce a to Kurs obecné lingvistiky. Dále se zabývá strukturalismem. Nejvíce je tu zmíněn vznik a základy strukturalismu. Na konci je věnována pozornost i Sémiotice, kde je rozebrán hlavně její význam.

 

Klíčová slova:

Ferdinand de Saussure, Lingvistika, Strukturalismus, Sémiotika, Kurs obecné lingvistiky, jazykověda

 

Úplný bibliografický záznam:

MERTELÍKOVÁ, MICHAELA. Ferdinand de Saussure: studijně rozborová práce. 1.vyd. Praha: Vyšší odborná škola informačních služeb, červen 2014. 24 s.

 

https://www.lub.lu.se/dc/nmd_viewer.pl View Metadata for this page!

 

Metadatový záznam této stránky ve struktuře RDF (ve formátu XML)
www.webarchiv.cz/generator/dc_cz.php

Kontrolní výpis trojic metadat ze struktury RDF (ve formátu HTM)
www.webarchiv.cz/generator/dc_cz.php